CREATIVE BLOG

Michal Knejp: Příprava je polovina úspěchu


Článek napsal(a) Žaneta Alexová

Michal Knejp je již několik let moderátorem Hitrádia a nyní vysílá po celé republice. Ve svém portfoliu toho má ovšem mnohem víc, především pak videoprodukci, vystupování před kamerou a uvádění nejrůznějších akcí. Jak se připravuje na natáčení a jaké tipy by dal někomu, pro koho je profesionální natáčení velká neznámá? Na to odpověděl při našem posledním rozhovoru.

Jsi moderátor v rádiu, uvaděč eventů, natáčíš videa… Jak jsi se k tomu všemu vlastně dostal?

Tak v rádiu jsem chtěl pracovat vždycky a šel si za tím, ale nikdy mě nenapadlo, co všechno to obnáší. Není to jen mluvení do mikrofonu, ale zahrnuje ovládání mixážního pultu, přípravu všech témat a umění improvizace. Ale chtěl jsem to dělat, takže jsem poslal svoji zvukovou nahrávku do jednoho východočeského rádia, Hitrádia Magic. Tam jsem po nějaké době vysílání na zkoušku „do zdi“ začal moderovat večerní program. Byl jsem tam ale asi jen týden a vyhodili mě.

Proč tě vyhodili?

Vzali místo mě jednu moderátorku, která to ale nakonec nějak nezvládala a chtěli mě zpět. V té době mi ale bylo 18 a měl jsem svoji hrdost, takže jsem to odmítl, i když jsem se strašně chtěl vrátit. Pak jsem začal uvádět různé akce – nejčastěji maturitní plesy – ale pořád jsem chtěl do éteru, tak jsem to zkusil ve Fajn Rádiu, kde mi po třičtvrtě roce dojíždění na hlasové zkoušky řekli, že bohužel, ale že na práci v rádiu nemám. Štěstí jsem pak zkusil na Evropě 2, kam jsem na hlasové zkoušky jezdil asi půl roku. Tam to pak v rámci změny vedení úplně utichlo, tak jsem si řekl, že to asi fakt dělat nemám.

No a pak mi řekl nynější rádiový parťák a kamarád Roman Straka, že hledají moderátora do v té době ještě Rádia Černá Hora v Hradci Králové. To byla úplně poslední šance, co jsem tomu chtěl dát, a vyšlo to. Po půl roce jsem začal dělat víkendové vysílání a pravidelně 5 let z Prahy do Hradce Králové dojížděl. Pak se rádio Černá Hora připojilo do skupiny Hitrádií a já začal vysílat v Praze na Hitrádiu City 93.7, nejprve lokálně a po chvíli do celé republiky na všech deset Hitrádií, což je pro mě jeden ze splněných snů.

Takže začátek nebyl úplně snadný…

Jak jsem říkal. Na Magicu jsem byl někdy v 18 a s celostátním vysíláním začal ve 30. Takže v podstatě 12 let od snu k jeho splnění.

Kromě toho jsi ale v průběhu moderoval nějaké eventy. O co šlo?

Maturáky – těmi jsem začal. Firemní akce přišly až s rádiem a vysíláním. Plus tiskovky a různé konference. Zajímavá byla například práce pro Kooperativu, Univerzitu Karlovu, Total Energies a teď nedávno pro společnost Ball Corporation, která v Česku zahajovala výstavbu nového výrobního závodu. V dohledné době mě čekají zajímavé eventy například pro dm drogerii nebo společnost PETROF.

Takže rádio, eventy… Kdy ses tedy dostal před kameru a chtěl jsi tam vůbec?

Ano, chtěl a chci. Moje první natáčení bylo marketingové video pro firmu, která se zabývá výstavbou nízkoenergetických domů. Doufám, že se k nim tenhle rozhovor nedostane, protože jim jsem tehdy řekl, že s natáčením mám už spoustu zkušeností. 😀 Ale dopadlo to perfektně a na YouTube to má statisíce zhlédnutí. Další bylo video pro společnost, která vyráběla zahradní domky, takové speciální rychlostany. No a pak už přišla spolupráce s Creative Dreamers a projekt stavárna.online.

A jak je to dlouho, co jsi teda začínal?

No, byl to myslím rok 2016, takže asi 6 let.

Když bys vzal tyhle tři segmenty. Mohl bys nějak zhodnotit, jaký je mezi nimi rozdíl?

Tak konkrétně nevýhoda rádia je, že nevidíš lidi, ke kterým mluvíš. Nevíš, jak na tebe posluchač reaguje. Sedíš ve studiu sám s mikrofonem, případně se zprávařem. Samozřejmě máš představu svých posluchačů, ale ta zpětná vazba tam chybí, pokud někoho něčím ve vysílání vyloženě nenaštveš a nenapíše ti naštvaný email. Výhoda ale zase je, že se třeba nemusíš česat a prostě si dávat si pozor na to, jak vypadáš.

U eventů naopak svoje publikum vidíš a máš okamžitou zpětnou vazbu, takže si s ní můžeš hrát a reagovat. Pokud uděláš něco dobře, nebo špatně, hned to poznáš. Když pak skončíš a někdo tě přijde poplácat po zádech, a řekne, jak byl spokojený, máš z toho ohromnou radost.

A co se týká kamery a natáčení, to mě prostě baví. Líbí se mi, když je pak video dobře sestříhané. To je podle mě nejdůležitější. No a pokud se nejede na živo, ale předtáčíme, tak je to vlastně úplně v klidu. Stačí naučit se text. To je základ.

Na co si třeba ještě dát pozor před natáčením?

Hlavní je za mě dopředu vědět nebo minimálně tušit, o čem budeš mluvit. Pokud jde o rozhovor, měl bys mít povědomí, co ten člověk nebo firma dělá. Ještě zásadnější je to u živého vysílání. Zjistil jsem, že to je věc, které jsem se vždycky bál, ale vlastně se není čeho bát. Hlavní je se připravit. Příprava je polovina úspěchu.

Podobně to funguje i u eventů. Než někam jedu, nechám si poslat jejich finální script, projedu si jej, upravím podle sebe, aby mi to dobře znělo, pak si s klientem zavoláme, jestli je to tak pro ně ok a na event už jedu kompletně připravený.

Takže radíš srovnat si text podle sebe?

Určitě. Ten scénář ve firmách připravují lidi, kteří jej píšou jako text. Kdybych se to pak měl přesně podle jejich zadání naučit, bylo by to při projevu strašně nepřirozené. Psaný text je úplně jiný než reálná mluva. Takže zachovám jádro a myšlenku a upravím si to tak, jak bych to řekl já, aby to znělo přirozeně. Jak jsem řekl, tak mnou upravený script ještě finálně projdu s klientem, jestli je to v pořádku i za něj.

Celý text mám pak během moderování na iPadu slovo od slova u sebe. Ne že bych jel přesně podle toho, ale vím, že kdyby se cokoli stalo, něco mi náhodou vypadlo, tak mám jistotu, že se kouknu a jedu dál. Hlavně si u spousty eventů nejsi schopný zapamatovat všechno, takže ať už tablet nebo papírové poznámky jsou za mě nepostradatelná věc.

Tak s tímhle my umíme pomoct například čtecím zařízení. A třeba co se týká stresu před kamerou, jak s ním bojuješ?

Pokud se nenatáčí živě, tak stres už po těch letech nemám. Když něco děláš opakovaně, stane se z toho pro tebe standardní věc. Přirovnal bych to jako k řízení auta. Časem si všechno zautomatizuješ a bereš to jako samozřejmost. A když se naučíš i podélně parkovat, tak máš navždy vyhráno!

A když si vzpomeneš na svoje začátky?

V začátcích mi vadilo, když bylo kolem hodně lidí. Přesně jako při tom podélném parkování. Teď už je to pro mě absolutně přirozená věc. U té videoprodukce je hrozná výhoda, že když se něco nepovede, může se to nabrat znova, dá se to nastřihnout a není potřeba si pamatovat kompletně souvisle celý text. Je možné to rozkouskovat a natáčet klidně třeba po větách. Samozřejmě těch technik, jak se to dá udělat, je spoustu.

Ale stres mám pořád u živého vysílání. Za mě je důležité, nejdůležitější, aby vždycky dopadl dobře začátek a jakmile ten se podaří, zbytek už plyne sám. Takže ten si připravím, aby byl fakt perfektní. A pak když stoupnu na živák před kameru, řeknu první dvě slova, tak pochopím, že už není cesty zpět, začne se to ze mě sypat samo a už to jede. Stres ihned opadne a už si to užívám.

Dost často děláš rozhovory s různými neprofesionály. Manažery, vědci, zástupci společností… Co jim radíš, aby byl jejich výstup co nejlepší?

Tak vždycky se je snažím nějak uklidnit. Pobavím se nimi, vysvětlím, jak to bude probíhat a že když se něco jim nebo nám nebude líbit, nabereme to znovu a nic se neděje. Chápu, že ti lidé to nedělají běžně a třeba se neradi slyší a vidí na videu, ale nemají se čeho bát. Bavím se s nimi o všem možném a snažím se je rozmluvit a tím hodit do pohody. A taky samozřejmě probereme, co mají nebo chtějí před kamerou říct, a případně poradím, jak na to. Nejdůležitější je, aby se cítili dobře a opadla z nich nervozita.

Stalo se ti někdy, že jsi takhle pracoval s někým, kdo se toho opravdu hodně bál?

Jo, určitě. Vtipné je, že jsou to často lidé na opravdu vysokých pozicích. Takže je to paradox, že třeba nemají problém vystoupit před stovkami až tisíci zaměstnanci a odprezentovat nějaké své myšlenky, kdy je to vlastně mnohem složitější, jelikož to musí dát na první dobrou, ale jakmile se rozsvítí kamera, jsou nervózní. Přitom tady, když se něco nepovede, vezmeme to znovu a nic se neděje.

Důležité je se zklidnit. Já třeba ještě často radím, ať to říkají to tak, jako by to říkali kamarádovi u piva. Prostě jako by tam kamera vůbec nebyla. Protože když se člověk začne moc hlídat a snažit se, aby to bylo dokonalé, tak to většinou dopadne špatně a výsledek působí nepřirozeně.

A proč si teda myslíš, že mají lidé největší problém se situací, která je pro ně vlastně úplně nejsnadnější? Protože když si porovnám vystoupit před určitým množstvím lidí, jet živý vstup v rádiu, a natáčet předtočený spot na kameru, je ta kamera určitě nejvíc easy.

Myslím si, že člověk se prostě bojí toho, co nezná. Dělá to asi i ta spousta lidí na natáčení. Připravují se světla, je tam režisér, kameramani, zvukaři, běhá tam maskérka a pořád se něco děje. Pro člověka je to neznámé prostředí a spousta cizích lidí. Ale všichni ti lidé, kteří pobíhají po place, to dělají jenom pro to, aby pak ten konkrétní člověk/záběr vypadal co nejlépe.

A na závěr, máš nějaké pravidlo, kterým se před kamerou řídíš?

Hlavně být přirozený. To je v podstatě celé. Ale tím se dostáváme zpět k přípravě. Upravit si text podle sebe a pak je to vlastně příjemné i pro lidi, co se na to dívají, protože nevidí strojenou postavičku ale reálnou osobu. Prostě v ideálním případě toho sympaťáka, se kterým by klidně vyrazili i na to pivo!

Článek napsal(a)

Žaneta Alexová